Nezapomenutelný výlet

Kateřina Kubová - 2. 04. 2012, 10:26
obrázek
(Tak trochu hororová povídka)

Čtyři kamarádi společně vyrazili na několik dní jen tak na vandr. Užít si pár hezkých chvil bez myšlenek na školní povinnosti a bez neustálých příkazů rodičů. Předpověď počasí vypadala příznivě. Na nádraží byli všichni čtyři včas a nikdo nemusel naskakovat do rozjetého vlaku. První den probíhalo všechno bez jakýchkoliv problémů. Sluníčko svítilo, vítr skoro žádný, prostě si nebylo nač stěžovat.

Jenže nebyla by to PŘEDPOVĚĎ počasí, kdyby to podle ní běželo pěkně dál. Dopoledne se k jejich výletu připojila silná bouřka. Se zaťatýmu zuby se plahočili lesem dál. Ani netušili jak, ale dostali se na dohled jakéhosi stavení. Nechápali, kdo tu co dělá tak daleko od civilizace. Ale jestli tam někdo je, tak to pro ně momentálně znamená celkem záchranu.

Zjistili, že budovy jsou trochu zanedbané, ale jinak obývané. Vykročili směrem k jedné, která vykazovala známky obytného domu. Zaťukali na dveře, chvíli se nic neozývalo, ale pak uslyšeli cvaknutí klíče v zámku a vrznutí otevírajích se těžkých dveří. V nich se objevila taková na první pohled křehká žena. Rychle je přelétla pohledem a než stačili cokoliv říct, tak je předběhla. „V takovém nečasu jste venku? Vidíte támhlety dveře?” a vehementně mávala rukou kamsi přes dvůr. Když pozorně upřeli své zraky ukazovaným směrem, rozeznali přes závoje padajícího deště dveře. Když si ověřila, že jejich oči vchod našly, pokračovala ve své řeči: „Tam se můžete usušit a počkat, než ta bouřka přestane.” Ani nevěděli,co mají říct, takovéto jednání je velmi mile překvapilo. „Mockrát vám děkujeme,” honem se snažil Petr dohonit ušlé vteřiny, kdy už měl někdo z nich odpovědět. „Jaké štěstí, že jsme na váš dům narazili,” přidal se honem Honza. Připadal si trapně, že nedokázal vymyslet nic lepšího, ale myslel to upřímně. Petra zarazil úsměv, který jí po Honzově odpovědi přelétl po tváři. Nevěděl, co si o tom myslet, byl to takový pošklebek. Ale už se těšil, jak mu přestane pršet za krk a zaleze si do sucha, takže o tom dále nepřemýšlel.

Místnost byla trochu zaprášená a nesla zjevné známky toho, že už zachránila více takových zoufalých výprav, za jakou se považovali. Sedli si kolem krbu a rozdělali z připraveného dřeva oheň. Sušili u něj své promoklé věci a chystali si něco teplého do žaludku. Po jídle spokojeně oddychovali a podřimovali, když se ozvalo tiché zaklepání na dveře. Po něm vešla jejich prozatímní zachránkyně a nesla na podnosu nějaké zákusky a konvici s kávou. Prohlédla si je a položila tác na viklavý stůl, načež se otočila k odchodu. „Děkujeme,” ujali se zborově reakce. Ženu to jen pozastavilo, ale beze slova pokračovala v tichém odchodu. Přitom si Petr vzpomněl na její úšklebek, protože i toto gesto mu připadalo divné. Né to, že jim přinesla menší pohoštění, ale její chování ho znepokojovalo.
Houpající se stolek pomohl k převrhnutí jednoho šálku. Čehož okamžitě využila malá myška šmejdící pod ním, hledajíc, co by mohla sníst. Petr si jí všiml a se zájmem ji pozoroval. Do jeho myšlenek se začal vkrádat stín podezření. Spíš to bylo jen takové tušení nežli vědomné pochyby. Než stihli jeho přátelé douklidit, co Davit natropil, myška si přesně na tom místě, kde byl ještě zbytek rozlitého nápoje, lehla. Vlastně zůstala z ničeho nic ležet v té louži. Honza se obezřetně natahoval pro svůj hrnek kouřící tekutiny. „Počkej,“ vyhrkl honem Petr. Ukázal jim myšku a pověděl jim, čeho si všiml na chování té zvláštní paní. Nevěřícně na něj koukali. „Tady něco šeredně nesedí,“ odpověděl zamyšlený Honza a po těch slovech se podíval na kouřící nápoj, kterého se ještě před malým okamžikem chtěl napít. Což ho donutilo stísněně polknout.
Petr přerušil nastalé ticho: „Jdu se podívat ven, jak to tam vypadá a kdy budeme moci z tohohle proklatého místa zmizet.“ Jak šel přes dvůr, tak se snažil co nejvíce natahovat krk a vidět cokoliv, co by mu o jejich situaci řeklo něco víc. Za stodolou byla taková menší nádrž, když procházel kolem, něco velkého se tam mihlo. Ale uklidnil se tím, že si to vymyslel. Měl strach a už vidí i to, co tam neni. Došel až k prkennému plotu, připomínal mu spíše ohradu nežli plot, ale nedovedl si představit, jaké zvíře by potřebovalo takhle vysokou ohradu, ledaže by byli koně dvakrát tak vysocí, než jsou teď. Pousmál se vlastní myšlence. Jako každá správná stodola, měla i tahle vrata z obou stran. A když se vracel, tak zjistil, že ty, která nejsou vidět ze dvora, jsou pootevřená a že se v nich na zemi mihlo hrozně tlusté, válcovité tělo. Od nádrže ke vchodu byla na zemi mokrá stopa. Snažil se co nejnenápadněji a co nejrychleji dostat za svými druhy, ale zastavil ho chlap jak hora s přísným až zlým výrazem ve tváři a na hlavě neměl snad jediný vlas a to mu mohlo být něco kolem třiceti. „Co se tu potuluješ,“ obořil se na něj. „Promiňte, chtěl jsem jít na záchod, ale nechtěl jsem vaší paní otravovat, už pro nás udělala dost,“ hledal honem správnou výmluvu. Hrozivě vypadající muž jen něco zabručel a uhnul mu z cesty. Petr měl pocit, že říkal něco o tom, že stejně neutečou. Jestli si tedy útržky slov poskládal správně. Hrdlo se mu stáhlo děsem.

Vstoupil dovnitř se strachem v očích. Jeho tři kamarádi se zájmem něco zkoumali. Přišel k nim a koukal jim přes rameno. Byl tam nákres obrovského hada a k tomu nějaký naškrábaný text. „Někdo tu byl před námi. Píšou tu, že tu byli skoro týden, že je nepustili pryč. A postupně všichni mizeli-po jednom. Viděli kousky těla toho tvora a domysleli si, že je to had. Ještě tu stojí, že ta žena jako by s tou nestvůrou komunikovala. A dál, že ti podají jed, který tě zevnitř rozpustí, a ten netvor pak může vysát štávy, které budou držet tvoji kůži, jako bys byl napuštěný balonek. Tohle už tu bylo připsáno jiným písmem, hele. Jako kdyby tu umírali lidé a snažili se posbírat co nejvíce informací pro ty, které tu uvězní po nich. Aby měli větší šanci. Aby nebyli překvapení. Aby se nedali tak lehce. „Tak zatím jsem nezjistil nic nového, jen mohu potvrdit, že ta zrůda tu pořád je a že nás nehodlají jen tak pustit pryč,“ dorazil svoje přátele Petr. „Co budeme dělat?“ zeptal se Radek. Petr zmučeně zvedl oči ke svému kamarádovi. Viděl v nich děs a bylo mu jasné, že stejný strach je i v jeho vlastních očích.

Do dveří prudce vrazil ten muž. Chytil Radka a vlekl ho ven přes dvůr k otevřeným vratům stodoly. Okamžitě se všichni tři vrhli za ním. Kéž by nemuseli nikdy vidět tu hrůznou scénu,co se jim odehrála před očima. Holohlavý mrsknul Radkem, jako by byl jen nějaký lehký pytel. Radek se začal zvedat, přičemž ten chlap prchal co nejrychleji a co nejdál od něj. Ze stodoly se vyplazil obrovitánský šupinatý had. Vrhnul se na kroutícího a křičícího Radka a začal ho polykat. Než stihli cokoliv udělat pro jeho záchranu, jeho křik utichl v netvorových útrobách. U vchodu do stodoly bylo několik vidlí. Ty by se na toho hada dali použít. Být od něj alespoň na délku násady a moci ho zranit, není to moc, vlastně skoro nic, ale člověku to přinese trochu lepší pocit, jestli to tedy v takovéhle situaci vůbec lze.
Když tu se z ničeho nic ozval příšerný zvuk. Byl to tak hrozný zvuk, že krev tuhla v žilách nebo snad vřela? Na další úvahy o tělesných pochodech nebyl čas, z šupinatého těla trčela čepel dlouhého nože. Poznali v něm Radkův nůž. Posedla je myšlenka, že Radek ještě žije a bylo jim okamžitě jasné, že mají hrozně málo času. Had byl dočasně ochromen bolestí, o které nevěděl, kde se vzala. Kluci toho okamžitě využili a vrhli se přes dvůr k vidlím. Okamžitě se do něj pustili. Bodali, kam mohli. Jediné, na co si dávali pozor, byla část těla, kde podle čepele předpokládali Radka. Ten obrovský muž se jim v tom pokusil zabránit, ale docílil jen toho, že rozzuřené zvíře připravilo k útoku své obrovské zuby a ty projeli svalnatým a šlachovytým tělem jako nůž máslem.
Had mrsknul bezvládným tělem holohlavého přes dvůr. Vlastně, jako by ho hodil k nohám ženě, kterou vylákal z domu křik a povyk. Nejprve se zhroutila u bezvládného těla svého chotě. Pak si ale všimla, co dělají jejímu slizskému chráněnci. Začala útrpně naříkat. Křičela na ně, ať toho nechají. Ti ale ničeho nedbali. Po tom, co stvůru několikrát zasáhli do hlavy, začali hadovy reakce ochabovat. Společnými silami se jim ho povedlo zabít. A jen s poměrně drobnými zraněními.

Okamžitě se vrhli k tělu, kde nebyly žádné vpichy od vydlí. Petr vytáhl svůj ostrů nůž a začal rozřezávat šupinaté tělo. Šlo to ztuha, to bylo těmi tvrdými šupinami. A také tím, že se snažil být co nejopatrnější. Petr příliš nedoufal, že to Radek přežil. Had s sebou při boji o život hrozně smýkal a navíc tam byl hrozně dlouho. A teď nedokázal zachytit sebemenší pohyb pod šupinami. O chvili už vytahovali Radkovo nehybné tělo z ještě teplého hada. Radek byl mrtví a nic už ten fakt nezmění. Tuto chvíli doplňovalo souvislé štkaní zhroucené ženy. Krčila se u těla svého mrtvého manžela, pozorujíc rozpárané tělo svého mazlíčka.

Ač se vrátili ke svému stereotypnímu způsobu života, už nikdy jím nebudou proplouvat tak jako dosud. Další kroky ve svém životě už dělali každý sám. Přítomnost někoho ze staré party jim připomínala ony hrůzné okamžiky.
Přečteno: 421 x

Flash.

Online magazín studentů a studentek VOŠ a SPŠE Plzeň
Kontakt Administrace
Copyright © 2013 David Jaroš, design: Pavel Tomiczek, flash: Martin Kolář